Skrytý poklad čtvrti Troy Hill v Pittsburghu

Kaple svatého Antonína, zasazená do tiché ulice v pittsburghské čtvrti Troy Hill, je nenápadný kostel, který ukrývá mimořádný poklad: největší sbírku relikvií mimo Vatikán.

Neochvějná oddanost otce Mollingera

Pozoruhodná sbírka kaple je výsledkem neochvějné oddanosti otce Suitberta Godfreyho Mollingera, kněze známého jako „kněz-lékař“. Mollinger se narodil v Belgii v roce 1828 a po smrti rodičů zdědil obrovský majetek. Hnaný touhou dosáhnout něčeho smysluplného, vydal se na misi zachraňovat relikvie z Evropy, kde byly zabavovány a ničeny.

Mollinger trval na autentičnosti a vyžadoval, aby všechny relikvie byly opatřeny doklady ověřenými biskupem a dvěma svědky. V roce 1880 sbírka natolik narostla, že Mollinger financoval výstavbu nové kaple, která ji měla ukrýt.

Materialita relikvií

V katolické nauce se věří, že relikvie obsahují část svatosti světců, se kterými jsou spojeny. Profesor teologie na univerzitě Notre Dame, Robin M. Jensen, vysvětluje, že tato víra odráží materialitu zabudovanou do katolické nauky, která tvrdí, že stvořená hmota a přirozené věci mohou zprostředkovat přítomnost svatého.

Symbolický význam relikvií

Pro evropské přistěhovalce, kteří se usadili na Troy Hill, měly tyto relikvie zvláštní význam. Přinést tyto předměty z jejich dávné minulosti do jejich současné reality byl způsob, jak překlenout čas a prostor a spojit je s jejich dědictvím v nové zemi.

Otcovy Mollingerovy léčitelské schopnosti

Mollingerova pověst léčitele rostla ruku v ruce s jeho sbírkou relikvií. Udílel požehnání a předepisoval léky, čímž stíral hranice mezi duchovním a fyzickým uzdravováním. Někteří připisovali jeho léčitelské schopnosti síle nad ním, zatímco jiní věřili, že roli hrály jeho lékařské znalosti.

Svatého Antonína zázračný zásah

Podle otce Johna Toohila Murphyho, prezidenta Pittsburghské katolické koleje, měl svatý Antonín, patron kaple, schopnost „obnovit duchovní život, který byl ztracen, a vrátit tělesné zdraví, které upadalo“. Věřil, že Mollinger prováděl své uzdravování skrze svatého Antonína „zázračný zásah“.

Obnova poutí

Po Mollingerově smrti v roce 1892 davy přestaly přicházet. V posledních letech však došlo k obnovení poutí mezi americkými katolíky. Dnes kaple svatého Antonína přitahuje malý, ale stálý proud návštěvníků, kteří přicházejí prohlédnout si kapli, soukromě se pomodlit nebo v úterý recitovat novénu ke svatému Antonínovi.

Nadpozemská atmosféra

Někteří návštěvníci přicházejí čistě ze zájmu o historii a na relikvie pohlížejí jako na exponáty v muzeu. Předsedkyně kaple Carole Bruecknerová poznamenává, že mnoho lidí uvádí, že tam cítí přítomnost. „Je to docela uspokojující, víte? Je tam přítomnost, která k nám proniká.“

Kaple svatého Antonína je svatyní víry, tajemství a historického významu. Její sbírka relikvií, příběh otce Mollingera a pokračující tradice poutí z ní činí přitažlivou destinaci jak pro zbožné, tak pro zvědavce.

Historické pozadí

Katolická církev tradičně požadovala dva zázraky pro svatořečení, proces prohlášení někoho za svatého. V posledních letech však došlo ke změně směrem k flexibilnějšímu přístupu k tomuto požadavku.

Papež Jan Pavel II. a Jan XXIII.: Svatořečení bez přísného dodržování tradice

Tato změna je patrná v nadcházejícím svatořečení papeže Jana Pavla II. a papeže Jana XXIII. Druhý zázrak Jana Pavla II. byl nedávno schválen, zatímco Jan XXIII. bude svatořečen bez druhého zázraku, což je rozhodnutí papeže Františka.

Papež Františkovo papežské učení

Papež František vydal encykliku, formální vyučovací dokument, který vydláždil cestu pro svatořečení obou papežů. Tento krok naznačuje odklon od tradičního důrazu na zázraky v procesu svatořečení.

Změny v požadavku na zázrak

V roce 1983 papež Jan Pavel II. uvažoval o úplném zrušení požadavku zázraku, nakonec se však rozhodl proti tomu. Počet vyžadovaných zázraků však snížil ze čtyř na dva. Podle jeho názoru sloužily zázraky jako „božská pečeť“ potvrzující svatost světce.

Klesající výskyt zázraků fyzického uzdravení

Navzdory tradičnímu zaměření na zázraky uznal Jan Pavel II. pokles zázraků fyzického uzdravení. Toto pozorování bylo podpořeno výzkumem, který naznačuje, že naprostá většina zázraků používaných v případech svatořečení je dnes lékařské povahy.

Lékařské hodnocení zázraků

Zázraky používané v případech svatořečení hodnotí komise lékařů, aby zajistili jejich platnost. Jak však zdůrazňuje David Zax ve své knize „The Big Round Table“, Jan Pavel II. sám vyjádřil pochybnosti o spolehlivosti zázraků fyzického uzdravení.

Svatořečení dvou papežů: Balanční akt

Někteří komentátoři naznačují, že rozhodnutí svatořečit Jana Pavla II. a Jana XXIII. společně je strategický tah, jak vyvážit kontroverzní aspekty jejich papežství. Papežství Jana Pavla II. bylo poznamenáno sexuálními skandály a finančním pochybením, zatímco Janu XXIII. chybí druhý zázrak. Svatořečením obou společně se církev možná pokouší zmírnit negativní vnímání spojené s každým jednotlivým papežem.

Dosud nevídaný rozsah sexuálního zneužívání a finančních skandálů

Papežství Jana Pavla II. bylo svědkem dosud nevídaného rozsahu sexuálního zneužívání a finančních skandálů ve Vatikánu. Tyto problémy vrhly stín na jeho odkaz a vyvolaly otázky ohledně toho, jak církev takové záležitosti řeší.

Vliv požadavku na zázrak na proces svatořečení

Požadavek na zázrak byl historicky klíčovým faktorem při určování svatosti. Nedávné zmírnění tohoto požadavku však naznačuje, že církev klade menší důraz na mimořádné události a více na celkovou povahu a dopad života jednotlivce.

Papežská autorita při vzdání se požadavků na svatořečení

Rozhodnutí papeže Františka vzdát se požadavku na svatořečení Jana XXIII. prokazuje jeho autoritu měnit kanonické postupy. Tento krok signalizuje ochotu přizpůsobit se měnícím se okolnostem a najít způsoby, jak uznat svatost jednotlivců, kteří nemusí odpovídat tradičnímu vzoru svatosti.

Závěr

Vyvíjející se přístup katolické církve k požadavku na zázrak odráží změnu v jejím chápání svatosti. Tím, že zdůrazňuje celý život a dopad jednotlivce, spíše než se spoléhat výhradně na zázračné události, církev rozšiřuje svou definici svatosti a činí ji inkluzivnější.