Lemmingové jsou malí, hrabající hlodavci, kteří žijí v arktických oblastech. Jsou známí svými dramatickými populačními explozemi, které vedly k mnoha mýtům a omylům o jejich chování.

Mýtus o sebevraždě lemmingů

Jedním z nejtrvalejších mýtů o lemmings je, že páchají hromadnou sebevraždu skokem z útesů. Tento mýtus je pravděpodobně založen na dokumentárním filmu společnosti Disney z roku 1958 s názvem White Wilderness, který ukazoval desítky lemmingů padajících z útesu. Později se však ukázalo, že tyto záběry byly falešné. Lemmingové byli ve skutečnosti shozeni do moře z nákladního auta.

Ve skutečnosti lemingové sebevraždu nepáchají. Když se jejich populace stanou příliš hustými, vydají se hromadně hledat nové území. Tyto migrace mohou někdy vést k tomu, že se velké množství lemmingů utopí v řekách nebo spadne z útesů. Toto však není úmyslný akt sebevraždy.

Mýtus o explodujících lemmingu

Dalším běžným mýtem o lemming je, že explodují, když se rozzlobí. Tento mýtus je pravděpodobně založen na skutečnosti, že lemingové jsou velmi teritoriální a často spolu bojují až do smrti. Nicméně nevybuchují.

Pravda o populačních explozích lemmingů

Populace lemmingů kolísají dramaticky, s nárůsty a poklesy, které se vyskytují každé dva až tři roky. Příčina těchto výkyvů není zcela pochopena, ale předpokládá se, že souvisí s faktory, jako je dostupnost potravy, predace a nemoci.

Během populační exploze se lemingové rychle rozmnožují a šíří se do nových oblastí. To může vést k přeplnění a soutěži o zdroje. V důsledku toho mnoho lemmingů zemře hlady, predací nebo nemocemi.

Další mýty o lemmings

Kromě mýtů o sebevraždě a explozi existuje řada dalších mylných představ o lemmingu. Například někteří lidé věří, že lemingové vždy migrují. Lemmingové však migrují pouze tehdy, když se jejich populace stanou příliš hustými.

Dalším běžným mýtem je, že lemingové jsou hloupí. Lemmingové jsou však ve skutečnosti docela inteligentní zvířata. Jsou schopni se učit a přizpůsobovat svému prostředí.

Závěr

Lemmingové jsou fascinující tvorové, kteří byli předmětem mnoha mýtů a omylů. Pravda o lemmings je však mnohem zajímavější než mýty. Tito malí hlodavci jsou odolná a přizpůsobivá zvířata, která hrají důležitou roli v arktickém ekosystému.

Každý někdy viděl mapu jazyka, diagram znázorňující různé oblasti jazyka odpovídající různým chutím: sladké vpředu, slané a kyselé po stranách, hořké vzadu. Jde o ikonický obrázek používaný při studiu chuti, který je však chybný.

Chuťové receptory: jak fungují

Chuťové receptory nejsou omezené na konkrétní oblasti jazyka. Místo toho jsou rozmístěny po celém jeho povrchu. Tyto receptory rozpoznávají čtyři základní chutě: sladkou, slanou, kyselou a hořkou. Umami, výrazná chuť glutamátu (který se nachází v glutamanu sodném neboli MSG), je nyní uznávána jako pátá základní chuť.

Prahy chuťového vnímání

Citlivost chuťových receptorů se na jazyku liší. Špička a okraje jsou obzvláště citlivé, protože obsahují mnoho chuťových pohárků, smyslových orgánů, které rozpoznávají chuť. Rozdíly v citlivosti jsou však malé a všechny oblasti jazyka mohou vnímat všechny chutě.

Původ mapy jazyka

Mapa jazyka vznikla v roce 1901 na základě studie německého vědce Davida P. Häniga. Hänig měřil prahy chuťového vnímání v okolí okrajů jazyka. Jeho výsledky ukázaly, že různé části jazyka mají o něco nižší prahy pro určité chutě.

Hänigův graf výsledků byl však spíše uměleckou interpretací než přesným znázorněním. Vytvořil dojem, že různé části jazyka jsou zodpovědné za různé chutě.

Ve 40. letech 20. století přepracoval Edwin G. Boring, profesor psychologie na Harvardu, Hänigův graf ve své knize Sensation and Perception in the History of Experimental Psychology. Boringova verze neměla žádnou smysluplnou škálu, což vedlo ke vzniku mapy jazyka, jak ji známe dnes.

Vědecké důkazy proti mapě jazyka

Četné experimenty vyvrátily mapu jazyka. Studie například ukázaly, že všechny oblasti úst obsahující chuťové pohárky, včetně jazyka, měkkého patra a hltanu, jsou citlivé na všechny chuťové vlastnosti.

Poškození chorda tympani, nervu zajišťujícího chuťové vnímání přední části jazyka, nevylučuje schopnost vnímat sladkou chuť. Ve skutečnosti mohou jedinci s poškozením chorda tympani zaznamenat zvýšenou schopnost vnímat sladkou chuť.

Molekulární biologie a chuťové receptory

Také moderní molekulární biologie odporuje mapě jazyka. Výzkumníci identifikovali receptorové proteiny na chuťových buňkách, které jsou zodpovědné za detekci chuťových molekul. Sladké receptory se nacházejí v celé dutině ústní, nejen v přední části. Podobně jsou hořké receptory přítomny ve všech oblastech chuťového vnímání.

Skutečný test

Nejlepším způsobem, jak odhalit chybu mapy jazyka, je provést jednoduchý experiment. Připravte si šálek kávy, otevřete plechovku limonády a dotkněte se špičkou jazyka slaného preclíku. Rychle si uvědomíte, že váš jazyk dokáže vnímat všechny chutě bez ohledu na to, kde se nachází.

Přestože existují vědecké důkazy, mapa jazyka přetrvává ve všeobecném povědomí a stále se vyučuje v mnoha učebnách a učebnicích. Je to důkaz síly vizuálních reprezentací a obtížnosti odstranit mylné představy, jakmile se jednou zakoření.

1. Používáme pouze 10 procent našeho mozku

Tento mýtus se často opakuje v populární kultuře a naznačuje, že máme obrovské nevyužité mentální síly. Snímky mozku však ukazují, že i jednoduché úkoly zapojují většinu mozku. Z evolučního hlediska by nedávalo smysl nosit s sebou přebytečnou mozkovou tkáň.

2. „Vzpomínky na blesk“ jsou přesné a neměnné

Vzpomínky na šokující nebo dramatické události často působí živě a přesně. Experimenty však ukazují, že tyto vzpomínky časem slábnou a zkreslují se, stejně jako jiné vzpomínky.

3. Po čtyřicítce jde všechno z kopce

Zatímco některé kognitivní schopnosti s věkem klesají, jiné se zlepšují. Slovní zásoba, sociální moudrost a emocionální regulace se s věkem obvykle zlepšují.

4. Máme pět smyslů

Kromě zraku, čichu, sluchu, chuti a hmatu máme mnoho dalších smyslů, jako je propriocepce (poloha těla), nocicepce (bolest) a rovnováha.

5. Mozky jsou jako počítače

Tato metafora nedokáže zachytit složitost a plasticitu mozku. Mozek nemá nastavenou kapacitu paměti ani nevykonává výpočty stejným způsobem jako počítač.

6. Mozek je pevně zapojen

Zatímco mozek má standardní organizaci a předvídatelné neuronové dráhy, je pozoruhodně plastický. Nové dovednosti, zranění a zkušenosti mohou mozek přeprogramovat.

7. Úder do hlavy může způsobit amnézii

Ve skutečném životě je amnézie způsobena poškozením konkrétních oblastí mozku, jako je hipokampus. Poranění hlavy selektivně neohrožuje autobiografickou paměť.

8. Víme, co nás udělá šťastnými

Často přeceňujeme štěstí, které nám přinesou vnější události. Peníze, samota a volný čas nejsou tak uspokojivé, jak očekáváme, zatímco sociální vztahy a odolnost nám pomáhají vyrovnat se s protivenstvím.

9. Vidíme svět takový, jaký je

Naše vnímání světa není pasivní, ale aktivně ovlivňované našimi očekáváními a interpretacemi. Hledáme vzorce, měníme nejednoznačné scény na známé a přehlížíme detaily, které neočekáváme.

10. Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše

Tvrzení o biologických rozdílech ve struktuře a funkci mozku mezi muži a ženami byla z velké části vyvrácena. Rozdíly v kognitivních schopnostech mezi pohlavími jsou často přehnané a ovlivněné stereotypy.

Doplňující obsah

Plasticita mozku

Schopnost mozku měnit se a přizpůsobovat se po celý život je známá jako plasticita. To nám umožňuje naučit se nové dovednosti, zotavit se z poranění mozku a kompenzovat ztracenou mozkovou tkáň.

Neurověda

Neurověda je vědecké studium nervového systému, včetně mozku. Pokroky v neurovědách nám pomohly pochopit strukturu, funkci a poruchy mozku.

Zdraví mozku

Udržení zdravého mozku zahrnuje zapojení do kognitivních aktivit, dostatečný spánek a zvládání stresu. Zdravý životní styl může podporovat zdraví mozku a zabránit kognitivnímu úpadku.

Poruchy mozku

Poruchy mozku jsou stavy, které ovlivňují strukturu nebo funkci mozku. Tyto poruchy se mohou pohybovat od mírných po závažné a mohou zahrnovat demenci, Alzheimerovu chorobu a Parkinsonovu chorobu.

Tajemství mozku

Navzdory pokroku v neurovědách zůstává velká část mozku záhadou. Vědci neustále zkoumají složité fungování mozku a odhalují jeho tajemství.